Dvě orchestrální díla současných českých skladatelů Ondřeje Kukala (*1964) a Jiřího Temla (*1935), která vycházejí 26. června na značce Animal Music, mají leccos společného. Obě se dají považovat za životopisná díla, která jsou pro oba autory určitým mezníkem. Jejich společným znakem je téma paměti. Zatímco s dílem Ondřeje Kukala souvisí pojem paměti spíše symbolicky, jako odkaz na onemocnění, kvůli němuž o paměť v roce 2003 přišel, v díle Jiřího Temla je samotným tématem díla, v němž vypráví svoje životní vzpomínky skrze hudební obrazy.
Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ má pro Ondřeje Kukala symbolický význam. Muž tří profesí – dirigent, skladatel a houslista, ji napsal v roce 1999 na vzestupu své kariéry, v době svého působení v Jihočeské komorní filharmonii v Českých Budějovicích. Od roku 1993 řídil Český komorní orchestr, v letech 1996-2003 byl koncertním mistrem Pražského komorního orchestru, se kterým vystoupil mimo jiné v newyorském Lincoln Center, v Teatro Colón v Buenos Aires a ve vídeňském Musikvereinu. Roku 2003, těsně předtím, než měl dirigovat zahajovací koncert festivalu Pražské jaro, náhle onemocněl virovou meningoencefalitidou, jejímž následkem ztratil paměť. Hudba v ní však zůstala a dodnes je přesvědčen, že jej zachránila. Ačkoli Symfonie č. 1 vznikla v životní etapě před onemocněním, skladatel se dnes domnívá, že je v ní už předtucha toho, co přišlo poté, a v rozhovoru s Lubošem Stehlíkem řekl: „Napadá mě, že symfonií jsem ten pád přivolal. V ní je totiž zhudebněn. Jako bych ten pád tušil. Někdy něco vytuším dopředu a převedu to do hudby.“ Muzikoložka Vlasta Reittererová o ní píše takto: „Hudba plyne, stoupá a klesá, prochází katastrofou a po posledním výbuchu a uvolnění napětí směřuje ke katarzi jako antická tragédie, téměř v charakteru smutečního pochodu, do doznívajících smyčců zazní osamělé zazvonění a tlumený úder tympánu.“ Premiéra symfonie se uskutečnila 12. dubna 2000 v Českých Budějovicích, roku 2005 byla odměněna výroční cenou Ochranného svazu autorského. Nahrávka na tomto albu pochází z roku 2024, kdy je uvedla Česká filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši.
Labyrint paměti Jiřího Temla vznikl v roce 2020 na objednávku České filharmonie. Premiéra byla kvůli epidemii coronaviru odložena a uskutečnila se až 5. února 2025, u příležitosti skladatelových devadesátých narozenin, v provedení České filharmonie za řízení Tomáše Netopila. Jiří Teml začínal v hudbě jako samouk a díky řadě životních náhod a setkání s inspirativními lidmi se stala jeho celoživotním povoláním. Soukromě studoval skladbu u Jiřího Jarocha a Bohumila Duška. Působil řadu let jako dramaturg Českého rozhlasu v Plzni a poté v Praze, pracoval s dětskými sbory a folklórními soubory. Díky práci dramaturga se soustavně seznamoval s novými výrazovými prostředky a kompozičními trendy, z čehož pak čerpal i své vlastní tvorbě. Komponování se věnoval od šedesátých let minulého století, přičemž odkazoval na již tehdejší klasiky první poloviny dvacátého století Stravinského, Prokofjeva, Janáčka, tak i mladší autory jako například Miloslava Kabeláče či György Ligetiho. Jiří Teml je autorem koncertů pro různé nástroje (pro housle, pro lesní roh, pro hoboj, pro varhany, pro cembalo), dlouhé řady děl pro různá komorní uskupení, kantát, několika dětských oper. Řada jeho skladeb má literární, mimohudební inspiraci, stejně tak je tomu i u Labyrintu paměti. Hudební myšlenky se v ní tajuplně vynořují a získávají kontury, tak jako vzpomínky. Velká úloha připadá rytmické složce, sekci bicích nástrojů včetně zvonů a vibrafonu, orchestrální barvy doplňují celesta a klavír, rytmicky výrazné části jsou vyvažovány klidnějšími.
Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ má pro Ondřeje Kukala symbolický význam. Muž tří profesí – dirigent, skladatel a houslista, ji napsal v roce 1999 na vzestupu své kariéry, v době svého působení v Jihočeské komorní filharmonii v Českých Budějovicích. Od roku 1993 řídil Český komorní orchestr, v letech 1996-2003 byl koncertním mistrem Pražského komorního orchestru, se kterým vystoupil mimo jiné v newyorském Lincoln Center, v Teatro Colón v Buenos Aires a ve vídeňském Musikvereinu. Roku 2003, těsně předtím, než měl dirigovat zahajovací koncert festivalu Pražské jaro, náhle onemocněl virovou meningoencefalitidou, jejímž následkem ztratil paměť. Hudba v ní však zůstala a dodnes je přesvědčen, že jej zachránila. Ačkoli Symfonie č. 1 vznikla v životní etapě před onemocněním, skladatel se dnes domnívá, že je v ní už předtucha toho, co přišlo poté, a v rozhovoru s Lubošem Stehlíkem řekl: „Napadá mě, že symfonií jsem ten pád přivolal. V ní je totiž zhudebněn. Jako bych ten pád tušil. Někdy něco vytuším dopředu a převedu to do hudby.“ Muzikoložka Vlasta Reittererová o ní píše takto: „Hudba plyne, stoupá a klesá, prochází katastrofou a po posledním výbuchu a uvolnění napětí směřuje ke katarzi jako antická tragédie, téměř v charakteru smutečního pochodu, do doznívajících smyčců zazní osamělé zazvonění a tlumený úder tympánu.“ Premiéra symfonie se uskutečnila 12. dubna 2000 v Českých Budějovicích, roku 2005 byla odměněna výroční cenou Ochranného svazu autorského. Nahrávka na tomto albu pochází z roku 2024, kdy je uvedla Česká filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši.
Labyrint paměti Jiřího Temla vznikl v roce 2020 na objednávku České filharmonie. Premiéra byla kvůli epidemii coronaviru odložena a uskutečnila se až 5. února 2025, u příležitosti skladatelových devadesátých narozenin, v provedení České filharmonie za řízení Tomáše Netopila. Jiří Teml začínal v hudbě jako samouk a díky řadě životních náhod a setkání s inspirativními lidmi se stala jeho celoživotním povoláním. Soukromě studoval skladbu u Jiřího Jarocha a Bohumila Duška. Působil řadu let jako dramaturg Českého rozhlasu v Plzni a poté v Praze, pracoval s dětskými sbory a folklórními soubory. Díky práci dramaturga se soustavně seznamoval s novými výrazovými prostředky a kompozičními trendy, z čehož pak čerpal i své vlastní tvorbě. Komponování se věnoval od šedesátých let minulého století, přičemž odkazoval na již tehdejší klasiky první poloviny dvacátého století Stravinského, Prokofjeva, Janáčka, tak i mladší autory jako například Miloslava Kabeláče či György Ligetiho. Jiří Teml je autorem koncertů pro různé nástroje (pro housle, pro lesní roh, pro hoboj, pro varhany, pro cembalo), dlouhé řady děl pro různá komorní uskupení, kantát, několika dětských oper. Řada jeho skladeb má literární, mimohudební inspiraci, stejně tak je tomu i u Labyrintu paměti. Hudební myšlenky se v ní tajuplně vynořují a získávají kontury, tak jako vzpomínky. Velká úloha připadá rytmické složce, sekci bicích nástrojů včetně zvonů a vibrafonu, orchestrální barvy doplňují celesta a klavír, rytmicky výrazné části jsou vyvažovány klidnějšími.
Skladby
Ondřej Kukal – Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15
1. I. Andante spiritoso – 10:08
2. Gradazione – 01:25
3. II. Allegro energico – 12:53
4. Epilog – 01:55
Jiří Teml – Labyrint paměti
5. Labyrint paměti – 18:23
Ondřej Kukal – Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15
6. Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15 – 26:24
1. I. Andante spiritoso – 10:08
2. Gradazione – 01:25
3. II. Allegro energico – 12:53
4. Epilog – 01:55
Jiří Teml – Labyrint paměti
5. Labyrint paměti – 18:23
Ondřej Kukal – Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15
6. Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ op. 15 – 26:24
