Nová intimní nahrávka spojila zpěvačku a autorku Janu Vébrovou a kontrabasistu Petra Tichého. Písničkářka Jana Vébrová se po třech letech od vydání svého druhého alba Kameny ze dna a necelý rok od vydání alba Mňau s kapelou Dunaj rozhodla dokončit další projekt a jím je zhudebňování básní z Magnesií Literou oceněné sbírky Miloše Doležala - Jana bude brzy sbírat lipový květ. Tato sbírka se k ní nedostala náhodou. S Milošem Doležalem jí pojí vzájemné umělecké sympatie, Jana byla dokonce přizvána na křest této sbírky. Od první chvíle, kdy se do ní začetla, pocítila možnost, že by se daly tyto nesmírně intenzivní, jímavé a hutné verše zhudebnit. Jako rovnocenného hudebního partnera si vybrala multižánrového kontrabasistu Petra Tichého, který ji často doprovází při jejích vystoupeních, kdy prezentuje vlastní autorskou tvorbu, tak i v další kapele Číro na důchod (trio s V. Václavkem).
Ovšem práce na těchto textech vyžadovala úplně jiný skladatelský a interpretační přístup než jakým doposud Jana texty cizích autorů zhudebňovala. Mocnost Doležalových veršů nevyžaduje kompoziční pompéznost, naopak jejich síla nejvíce vystoupí v prostotě, obyčejnosti, nepřekomponovanosti. A tak se v aranžích objeví třeba jen zpěv s kontrabasem nebo skořápky vlašských ořechů. Akordeon, který zde není hlavním a jediným nástrojem Vébrové, pokorně vystřídá pianino, kdy až v Reichovských repetitivních kolečkách vystupují verše do popředí jak mantry. Tichý využívá kontrabas experimentálně, hraje na něj i perkusivně či struny jemně prodrnkává jídelním nožem. Tak jako vede Miloš Doležal niterný dialog se sebou, s Bohem, s Janou, tak podobnou intimní silou a přitom pokorně k textu a tématu vyznívají jeho zhudebněné básně v podání Jany Vébrové a Petra Tichého. Jsou to písně o blízkém vztahu, poutu, těžko představitelné hluboké bolesti a smutku, ale zároveň i pevné víře a snad i naději. Že jen skrze pravou cezenou bolest může přijít osobní revize a znovuzrození.
Ovšem práce na těchto textech vyžadovala úplně jiný skladatelský a interpretační přístup než jakým doposud Jana texty cizích autorů zhudebňovala. Mocnost Doležalových veršů nevyžaduje kompoziční pompéznost, naopak jejich síla nejvíce vystoupí v prostotě, obyčejnosti, nepřekomponovanosti. A tak se v aranžích objeví třeba jen zpěv s kontrabasem nebo skořápky vlašských ořechů. Akordeon, který zde není hlavním a jediným nástrojem Vébrové, pokorně vystřídá pianino, kdy až v Reichovských repetitivních kolečkách vystupují verše do popředí jak mantry. Tichý využívá kontrabas experimentálně, hraje na něj i perkusivně či struny jemně prodrnkává jídelním nožem. Tak jako vede Miloš Doležal niterný dialog se sebou, s Bohem, s Janou, tak podobnou intimní silou a přitom pokorně k textu a tématu vyznívají jeho zhudebněné básně v podání Jany Vébrové a Petra Tichého. Jsou to písně o blízkém vztahu, poutu, těžko představitelné hluboké bolesti a smutku, ale zároveň i pevné víře a snad i naději. Že jen skrze pravou cezenou bolest může přijít osobní revize a znovuzrození.
